Na úvod pár obecných informací o naší cestě, které se hodí vždycky:
(Podrobnější popis cesty s fotkami snad doplním později)
Termín: naše krátká návštěva Číny proběhla 20. září až 13. října 2002, strávili jsme tam tedy bez pár dnů 4 týdny. Počasí jsme
měli teplé, chladněji bylo akorát v horách Emej Šan (nadmořská výška kolem 3000 m byla znát).
Místo: co jsme stihli projet můžete vidět na mapce. Čína není zrovna malá země a rozhodně stojí za návštěvu. Jsou místa, kde jsme litovali, že nemáme dost času a je plno míst, která bychom chtěli vidět a neviděli :-(.
Očkování a nemoci: byli jsme očkováni na břišní tyfus a žloutenky A a B, s sebou jsme vezli Mefaquin jako antimalarika (Laryam prý je zbytečně silný). Vzhledem k tomu, že jsme nakonec nezajížděli úplně k jižním hranicím Číny, nebyla ani potřeba.
Jídlo a pití: jedli jsme, co jsme si kde koupili. Docela dobré jídlo prodávali i v lehátkových vlacích (to víte 30 hodin ve vlaku je 30 hodin ve vlaku). V pouličních stáncích jsme kupované jídlo viděli, v restauraci to byla větší legrace a navíc k tomu máte zdarma i dobrý (aspoň mně většinou chutnal) zelený čaj. V jídelním lístku jsem poznal akorát rýži a nudle, takže pak bylo hodně zajímavé čekat na to, co přinesou k tomu :-). Já se většinou trefil docela dobře, Iva už to občas měla horší ;-). Teď mě napadá, že si už si strašně dlouho chci přeložit účet z jedné restaurace v Kunmingu, protože takové maso jsem ještě určitě nejedl. Občas (v Pekingu vůbec docela často) měli lístek i v angličtině a občas (o něco méně často) anglicky konverzovala i obsluha. Pokud nešlo o restauraci, kam často chodili cizinci, nebyla obsluha zvyklá na dýžka a (protože neuměla anglicky) se nám je neustále snažila vracet. Běžné potraviny jsme kupovali v malých krámcích nebo v Pekingu i v samoobsluze. Občas i na trhu, tam se samozřejmě vesele smlouvalo. V krámcích měli většinou psané ceny a platili je i místní. Na pití jsme si kupovali balenou vodu a někde jsme si upravovali vodu z kohoutku pomocí prášků (když už jsme je s sebou táhli). Zkoušeli jsme i čínské pivo - docela se to dalo pít (aspoň námi testovaná značka Snow beer, láhev 0,7l). Překvapivě hodně výrobků (včetně vody) má na sobě často nápis i v angličtině, takže nákupy jsou bez problémů.
Doprava v Číně: ve městech jsme vesměs používali buď MHD nebo jsme používali mikrobusy, ze kterých vždy někdo vykřikoval, kam vlastně jede (tady se hodí čínština a občas i smlouvání). V Pekingu jezdí i metro (hlavní trasa je kruhová, takže k dopravě se stejně bude hodit i autobus). Tato situace se nejspíš změní díky plánovaným olympijským hrám v roce 2008, měly by se asi postavit další trasy. Doprava stála myslím do tří juanů za cestu. Lístek prodával buď řidič nebo (a to hlavně v Pekingu) průvodčí. V metru k tomu měli speciální budku a naproti u schodů do meztra stál člověk v uniformě dopravních podniků, který vám lístek utrhnul. Docela se nám v Pekingu osvědčila mapa MHD, kterou jsme si koupili u pouličního prodavače. Autobusy popisované v průvodci totiž už dost často jezdily jinam. Mimo města jsme jezdili většinou vlakem. Snažili jsme sehnat vždy lehátkový lístek, ale občas se nezadařilo. Vyplatí se kupovat lístek aspoň den dopředu. Cena lístku se liší vlak od vlaku (dle kvality vlaku). Jeli jsme tak vlaky typu našeho EC, IC, ale i daleko horšími než naše osobáky. V těch se nám vyplatilo jet právě na lehátkách (je pravda, že třináctihodinová
cesta v sedě na lavici mezi davem Číňanů, kde se na každé zastávce (i v noci) protlačí vagónem prodavač vajíček a pokud se vám náhodou podařilo zrovna trošku usnout, tak vás spolehlivě vzbudí, nás ale stejně neminula). Navíc třeba kamny vytápěný dřevěný vlak má v sobě něco romantického (tedy pokud si u toho člověk právě může v klidu zdřímnout a nebojí se požárů). Ještě k těm lístkům na lehátka - cena se liší dle umístění. Čím výš, tím levnější. Doporučuji prostřední nebo horní. Z prostředního je vidět ven (z horního ne) a nikdo vám na něm nesedí. U horního je občas nepříjemná klimatizace (ano čtete dobře - týká se samozřejmě těch lépe vybavených vlaků, ale na dálkových
trasách jich je dost). Dolní lehátko slouží jako sedadlo během dne. Upozorňuji, že ložní prádlo se během cesty nemění, takže pokud nastoupíte do vlaku během jeho cesty, s velkou pravděpodobností už na vašem lehátku kdosi vegetoval. Ale na to si zvyknete. Jednou jsme jeli i dálkovým autobusem. Byl taktéž lehátkový (13 hodin v něm bylo opravdu pohodlných) a vesměs vypadal výborně (kam se hrabou naše karosy). Nebýt toho, že druhou polovinu cesty (mluvím o cestě z Lijiangu do Pandzihuy) jsme proklouzali z jedné strany blátivé cesty ke srázu nad řekou a zpět, jen bych ho doporučil. Číňané se sice snaží stavět rychle, ale tady zatím asfaltka vedla prostě jen do půlky a zbytek cesty v horách byl zatím jen na mapě (to samé prý platí o cestách v Sečuanu, který jsme právě kvůli náročné (na čas) dopravě bohužel vynechali). Mimo hory s autobusy problémy asi nebudou.
Plivání: Chvilku jsem přemýšlel, jestli sem zařadit takovou obecně známou věc, ale koneckonců se s ní v Číně člověk běžně potkává, tak proč ne. Číňané prostě plivou vždy a všude. Tedy téměř všude. Nevšiml jsem si, že by plivali ve vlaku a v MHD. Ale v dálkovém autobuse běžně. Jak říkala Iva: "Zvykla jsem si, ale ze začátku jsem vždy po té, co se v davu těsně za mnou ozval hluboký hrdelní zvuk, čekala, že mi plivanec přistane na zádech." Plivanec nakonec vždy skutečně přistál, ale nikoli na zádech, ale na zemi (asi už to mají natrénováno i v davu :-). V novinách jsem si teď někdy přečetl, že se vláda snaží plivání omezit, aby cizinci až přijedou do Pekingu na olympiádu nebyli v šoku. Tam se jim to možná podaří, ale Čína je velká :-).
Zírání: připravte se na to, že jste pro Čínany zajímaví a proto, že na vás budou koukat (a občas se s vámi i fotit :-). Normálně si toho nevšimnete (teda Iva si toho všímala i tak), ale při čekáni třeba na vlak si toho užijete dost a dost. Prostě sedíte mezi Číňany, oni nemají nic lepšího na práci (čekají na vlak). A tak se dívají na to, co je zajímá - a to jste vy. U člověka s evropskou výchovou je zírat na někoho považováno za neslušné, ale v Číně je to normální (a proč vlastně u nás ne?). Problém je, že třeba v obrovské nádražní hale, čeká na stejný vlak jako vy ještě obrovská masa místních (a nemyslete si, že se do toho vlaku nevejdou). A všichni koukají na to zajímavé, tedy na vás (a zkusit jim to oplatit, vybrat si jednoho a s ním na sebe navzájem zírat nepomáhá, po pěti minutách jsem to vzdal). A pokud jste vysocí blonďáci, tak s tím počítejte dvojnásob. Občas to zachází až do extrému (viz kapitolka Lijiang - pokud se k ní někdy dostanu).
Telefonování: na ulicích běžně vidíte telefony, ze kterých se dá asi po zaplacení majiteli zavolat. My jsme potvrzovali rezervaci letenky raději z místní pošty, která ale zřejmě účtuje vyšší peníz (vzhledem k výši po nás požadované částky to musí být na ulici asi zdarma). Pokud nedáte z ruky mobil, můžu Vás uklidnit, v Číně si zavoláte bez potíží. Roaming funguje a signál byl i tam, kde jsme ho rozhodně nečekali (např. budhistický klášter ve výšce 3000 m). Esemesky do Čech chodily bez problémů. Pokud chcete doma překvapit, kupte si v Číně mobil. Bude nejspíš levnější než u nás a bude mít plno funkcí, které jsme v Evropě ještě neobjevili.
Záchody: samozřejmě jsou turecké, občas se někde vyskytly i evropské. Na nedostatek veřejných záchodků si v Číně rozhodně stěžovat nemůžu. Byly téměř všude. Na vesnicích občas měli tzv. "alive toilet" (jak tomu říkali dvě Polky, které v Čeng du učily angličtinu) - tj. vlezete za zeď, tam jsou nad zemí prkna na která si stoupnete a potřebu vykonáváte mezi ně. A zároveň můžete pozorovat, co se děje s tím, co tu zanechali návštěvníci před vámi (příroda je mocná čarodějka). Papír doporučuji si vozit s sebou. V hotelech vesměs byl (pozor - použitý neházet do záchodu, ale do koše, ucpali by se úzké trubky), na veřejných záchodcích byl spíše výjimkou.
|
 |
 |
|
 |
 |
|
 |
 |
Kontakt na autora: radek_r zavináč centrum tečka cz
Poslední změna stránky: