Malý výlet do Číny

Na úvod pár obecných informací o naší cestě, které se hodí vždycky:
(Podrobnější popis cesty s fotkami snad doplním později)


Termín: naše krátká návštěva Číny proběhla 20. září až 13. října 2002, strávili jsme tam tedy bez pár dnů 4 týdny. Počasí jsme měli teplé, chladněji bylo akorát v horách Emej Šan (nadmořská výška kolem 3000 m byla znát).
Místo: co jsme stihli projet můžete vidět na mapce. Čína není zrovna malá země a rozhodně stojí za návštěvu. Jsou místa, kde jsme litovali, že nemáme dost času a je plno míst, která bychom chtěli vidět a neviděli :-(.

mapka cesty

Kdo: já a Iva
Cestovní formality: víza dostanete (v našem případě bez problémů) na čínském velvyslanectví v Praze, letenky kdekoliv (my se SASem do Pekingu a zpět) - možná není špatné letět zpět/tam třeba z/do Hong Kongu.
Jazyk: v Číně se domluvíte samozřejmě (jak jinak) čínsky. Naše znalosti čínštiny byly značně omezené (kdysi jsem na škole absolvoval 3 semestry čínštiny, ale moc toho z nich nezbylo :-). Vyplatí se naučit pár drobných frází typu Dobrý den, kolik?, nechci (velmi užitečné), nádraží apod. Dotazy na cestu nemají smysl, protože odpovědi stejně neporozumíte. Další užitečnou věcí je naučit se ukazovat čínsky číslice rukama (když už ne hubou :-). Tyhle věci by se měly najít v každém rozumném průvodci. K domluvě jsme zkoušeli používat angličtinu. Dobře to s ní šlo v informačních nebo cestovních kancelářích, kde většinou byl někdo, kdo anglicky uměl. Když jsme měli štěstí, mluvili anglicky i v hotelu a na nádraží (tam vás v tom případě odkázali na přepážku, kde dotyčný angličtinář seděl). Jinak jsme se s angličtinou moc nechytali (obzvlášť mimo Peking), ale zase se dá použít ke sbírání informací od kolegů spoluturistů. Takže domluva většinou probíhala rukama a nohama, papírem a tužkou (užitečné s sebou nosit hlavně při nakupování - na psaní číslic ideální :-). Upozornění - to že na vás na ulici někdo pokřikuje "Hello" (a to je docela časté), neznamená, že umí anglicky.
Průvodce: používali jsme anglicky psaný Lonely Planet - China (2000) s vytištěnou aktualizací z internetu. Vyplatí se si sehnat aktuální verzi nebo aspoň jako my vytisknout změny, protože v Číně ještě víc než u nás platí, že žijeme v turbulentní době. Průvodce se osvědčil. Hotel jsme podle něj sháněli jen jednou (jinak byl byl vždy převis nabídky :-), ale jinak je tam spousta dobrých informací co lze kde vidět a hlavně jsou tam ona místa (a města) v čínských znacích, takže je aspoň šance, že si koupíte jízdenku do správného místa. Pozor při přepisu výslovnosti čínštiny. Většinou je do angličtiny, takže dané hlásky vyslovujte anglicky. Pokud vám Číňané nebudou rozumět, nic si z toho nedělejte, je to normální. Jednak je v samotné Číně spousta dialektů a jednak čínština je jazyk založený na tónech, takže jedno slovo (slabika) vyslovené ve čtyřech různých tónech může znamenat něco úplně jiného.
Ubytování: vždy jsem spali v hotelech/hostelech. Ceny jsou takto mimo sezónu poměrně přijatelné. Kempy jsme nikde neviděli a spaní jen tak venku za městem nedoporučuji. Většinu se o nás po vystoupení z vlaku přetahovali místní dohazovači, takže se sháněním hotelu nebyl problém. Přihlašovací formuláře v hotelích jsou naštěstí i anglicky (občas nebyly :-) a uplatníte tak svoji čínštinu).
Peníze: V Číně je oficiální měnou juan a nesetkali jsme se s tím, že bychom platili něčím jiným. Banky byly v každém větším městě a kurz byl všude stejný. Bankomaty se vyskytovaly a vypadaly, že by měly jít i používat :-), ale vzhledem k dostatku hotovosti jsme je nezkoušeli. Vezli jsme americké dolary, problém by asi nebyl ani s eury.
jeden juanjeden juan

Očkování a nemoci: byli jsme očkováni na břišní tyfus a žloutenky A a B, s sebou jsme vezli Mefaquin jako antimalarika (Laryam prý je zbytečně silný). Vzhledem k tomu, že jsme nakonec nezajížděli úplně k jižním hranicím Číny, nebyla ani potřeba.
Jídlo a pití: jedli jsme, co jsme si kde koupili. Docela dobré jídlo prodávali i v lehátkových vlacích (to víte 30 hodin ve vlaku je 30 hodin ve vlaku). V pouličních stáncích jsme kupované jídlo viděli, v restauraci to byla větší legrace a navíc k tomu máte zdarma i dobrý (aspoň mně většinou chutnal) zelený čaj. V jídelním lístku jsem poznal akorát rýži a nudle, takže pak bylo hodně zajímavé čekat na to, co přinesou k tomu :-). Já se většinou trefil docela dobře, Iva už to občas měla horší ;-). Teď mě napadá, že si už si strašně dlouho chci přeložit účet z jedné restaurace v Kunmingu, protože takové maso jsem ještě určitě nejedl. Občas (v Pekingu vůbec docela často) měli lístek i v angličtině a občas (o něco méně často) anglicky konverzovala i obsluha. Pokud nešlo o restauraci, kam často chodili cizinci, nebyla obsluha zvyklá na dýžka a (protože neuměla anglicky) se nám je neustále snažila vracet. Běžné potraviny jsme kupovali v malých krámcích nebo v Pekingu i v samoobsluze. Občas i na trhu, tam se samozřejmě vesele smlouvalo. V krámcích měli většinou psané ceny a platili je i místní. Na pití jsme si kupovali balenou vodu a někde jsme si upravovali vodu z kohoutku pomocí prášků (když už jsme je s sebou táhli). Zkoušeli jsme i čínské pivo - docela se to dalo pít (aspoň námi testovaná značka Snow beer, láhev 0,7l). Překvapivě hodně výrobků (včetně vody) má na sobě často nápis i v angličtině, takže nákupy jsou bez problémů.
Doprava v Číně: ve městech jsme vesměs používali buď MHD nebo jsme používali mikrobusy, ze kterých vždy někdo vykřikoval, kam vlastně jede (tady se hodí čínština a občas i smlouvání). V Pekingu jezdí i metro (hlavní trasa je kruhová, takže k dopravě se stejně bude hodit i autobus). Tato situace se nejspíš změní díky plánovaným olympijským hrám v roce 2008, měly by se asi postavit další trasy. Doprava stála myslím do tří juanů za cestu. Lístek prodával buď řidič nebo (a to hlavně v Pekingu) průvodčí. V metru k tomu měli speciální budku a naproti u schodů do meztra stál člověk v uniformě dopravních podniků, který vám lístek utrhnul. Docela se nám v Pekingu osvědčila mapa MHD, kterou jsme si koupili u pouličního prodavače. Autobusy popisované v průvodci totiž už dost často jezdily jinam. Mimo města jsme jezdili většinou vlakem. Snažili jsme sehnat vždy lehátkový lístek, ale občas se nezadařilo. Vyplatí se kupovat lístek aspoň den dopředu. Cena lístku se liší vlak od vlaku (dle kvality vlaku). Jeli jsme tak vlaky typu našeho EC, IC, ale i daleko horšími než naše osobáky. V těch se nám vyplatilo jet právě na lehátkách (je pravda, že třináctihodinová cesta v sedě na lavici mezi davem Číňanů, kde se na každé zastávce (i v noci) protlačí vagónem prodavač vajíček a pokud se vám náhodou podařilo zrovna trošku usnout, tak vás spolehlivě vzbudí, nás ale stejně neminula). Navíc třeba kamny vytápěný dřevěný vlak má v sobě něco romantického (tedy pokud si u toho člověk právě může v klidu zdřímnout a nebojí se požárů). Ještě k těm lístkům na lehátka - cena se liší dle umístění. Čím výš, tím levnější. Doporučuji prostřední nebo horní. Z prostředního je vidět ven (z horního ne) a nikdo vám na něm nesedí. U horního je občas nepříjemná klimatizace (ano čtete dobře - týká se samozřejmě těch lépe vybavených vlaků, ale na dálkových trasách jich je dost). Dolní lehátko slouží jako sedadlo během dne. Upozorňuji, že ložní prádlo se během cesty nemění, takže pokud nastoupíte do vlaku během jeho cesty, s velkou pravděpodobností už na vašem lehátku kdosi vegetoval. Ale na to si zvyknete. Jednou jsme jeli i dálkovým autobusem. Byl taktéž lehátkový (13 hodin v něm bylo opravdu pohodlných) a vesměs vypadal výborně (kam se hrabou naše karosy). Nebýt toho, že druhou polovinu cesty (mluvím o cestě z Lijiangu do Pandzihuy) jsme proklouzali z jedné strany blátivé cesty ke srázu nad řekou a zpět, jen bych ho doporučil. Číňané se sice snaží stavět rychle, ale tady zatím asfaltka vedla prostě jen do půlky a zbytek cesty v horách byl zatím jen na mapě (to samé prý platí o cestách v Sečuanu, který jsme právě kvůli náročné (na čas) dopravě bohužel vynechali). Mimo hory s autobusy problémy asi nebudou.
Plivání: Chvilku jsem přemýšlel, jestli sem zařadit takovou obecně známou věc, ale koneckonců se s ní v Číně člověk běžně potkává, tak proč ne. Číňané prostě plivou vždy a všude. Tedy téměř všude. Nevšiml jsem si, že by plivali ve vlaku a v MHD. Ale v dálkovém autobuse běžně. Jak říkala Iva: "Zvykla jsem si, ale ze začátku jsem vždy po té, co se v davu těsně za mnou ozval hluboký hrdelní zvuk, čekala, že mi plivanec přistane na zádech." Plivanec nakonec vždy skutečně přistál, ale nikoli na zádech, ale na zemi (asi už to mají natrénováno i v davu :-). V novinách jsem si teď někdy přečetl, že se vláda snaží plivání omezit, aby cizinci až přijedou do Pekingu na olympiádu nebyli v šoku. Tam se jim to možná podaří, ale Čína je velká :-).
Zírání: připravte se na to, že jste pro Čínany zajímaví a proto, že na vás budou koukat (a občas se s vámi i fotit :-). Normálně si toho nevšimnete (teda Iva si toho všímala i tak), ale při čekáni třeba na vlak si toho užijete dost a dost. Prostě sedíte mezi Číňany, oni nemají nic lepšího na práci (čekají na vlak). A tak se dívají na to, co je zajímá - a to jste vy. U člověka s evropskou výchovou je zírat na někoho považováno za neslušné, ale v Číně je to normální (a proč vlastně u nás ne?). Problém je, že třeba v obrovské nádražní hale, čeká na stejný vlak jako vy ještě obrovská masa místních (a nemyslete si, že se do toho vlaku nevejdou). A všichni koukají na to zajímavé, tedy na vás (a zkusit jim to oplatit, vybrat si jednoho a s ním na sebe navzájem zírat nepomáhá, po pěti minutách jsem to vzdal). A pokud jste vysocí blonďáci, tak s tím počítejte dvojnásob. Občas to zachází až do extrému (viz kapitolka Lijiang - pokud se k ní někdy dostanu).
Telefonování: na ulicích běžně vidíte telefony, ze kterých se dá asi po zaplacení majiteli zavolat. My jsme potvrzovali rezervaci letenky raději z místní pošty, která ale zřejmě účtuje vyšší peníz (vzhledem k výši po nás požadované částky to musí být na ulici asi zdarma). Pokud nedáte z ruky mobil, můžu Vás uklidnit, v Číně si zavoláte bez potíží. Roaming funguje a signál byl i tam, kde jsme ho rozhodně nečekali (např. budhistický klášter ve výšce 3000 m). Esemesky do Čech chodily bez problémů. Pokud chcete doma překvapit, kupte si v Číně mobil. Bude nejspíš levnější než u nás a bude mít plno funkcí, které jsme v Evropě ještě neobjevili.
Záchody: samozřejmě jsou turecké, občas se někde vyskytly i evropské. Na nedostatek veřejných záchodků si v Číně rozhodně stěžovat nemůžu. Byly téměř všude. Na vesnicích občas měli tzv. "alive toilet" (jak tomu říkali dvě Polky, které v Čeng du učily angličtinu) - tj. vlezete za zeď, tam jsou nad zemí prkna na která si stoupnete a potřebu vykonáváte mezi ně. A zároveň můžete pozorovat, co se děje s tím, co tu zanechali návštěvníci před vámi (příroda je mocná čarodějka). Papír doporučuji si vozit s sebou. V hotelech vesměs byl (pozor - použitý neházet do záchodu, ale do koše, ucpali by se úzké trubky), na veřejných záchodcích byl spíše výjimkou.


A pár fotek:

Zakázané město - Peking
Zakázané město (Peking)
trh v Xing Pingu

Trh v Xing Pingu - oblast u Guilinu
Na Měsíčním kopci

Na Moon Hill (Měsíční kopec?) - oblast u Guilinu

Zakázané město - Peking
Zakázané město (Peking)
okolí Jangšua (Yangshuo)

okolí Jangšua (Yangshuo)
políčka a zavlažovaní okolo Jangšua

zavlažování a políčka u Jangšua (Yanshuo) - oblast u Guilinu

klášter v Kunmingu
Budhistický klášter v Kunmingu
NP Kamenný les u Kunmingu

NP Kamenný les u Kunmingu
Tři pagody v Dali

Brána do jiného světa - Tři pagody (město Dali), nejstarší budovy v JZ Číně

Kontakt na autora: radek_r zavináč centrum tečka cz
Poslední změna stránky: